Z čeho v terapii vycházím? V jádru vnímám terapii jako setkání dvou lidských bytostí, kde terapeut je člověku, který trpí/je ztracený/nešťastný/vyhořelý/hledající…- lidskou oporou, která nehodnotí, nesoudí, neradí a zejména naslouchá a vnímá, příp. klade otázky – takový humanistický základ. Teoreticky jsem ukotven v psychoanalytickém přístupu, kdy těch 50 minut je Váš jedinečný prostor pro sdílení obtíží, frustrací, bolestí, pocitů, snů, tužeb, fantazií…jak budete tento prostor využívat je na Vás, terapie je nedirektivní. Na druhé straně, v kontextu psychoanalytických teorií - minulost nás utváří (dětství v primární rodině) a tak lze očekávat můj zájem o tyto okolnosti (v případě dlouhodobější terapie). Vycházím i z konceptu narativní terapie – celkový životní příběh je složen z různých menších příběhů, které člověk více či méně spoluutváří – konkrétní události či fakta v historii změnit nelze, ale emoční vnímání daných situací je měnné – stejně jako význam, který člověk daným situacím připisuje. Terapii tedy vnímám jako postupné propojování a integrování minulosti s přítomností a výhledem do budoucnosti. „Tady a teď“ je důležité, ale „tehdy a tam“ taky. „Potom a tam“ může být zdrojem různých vědomých či nevědomých úzkostí a pro zpracování budou důležité souvislosti s minulostí i přítomností. Celkově je mi tedy blízké v psychoterapii integrativní pojetí (postavené na pevných základech), podobně jako v medicíně celostní psychosomatické pojetí (postavené na pevných základech). Za základní stavební kámen považuji v medicíně i v psychoterapii individuální neškatulkující empatický přístup v duchu „Salus aegroti, suprema lex“.