Trýznění psychické i fyzické bolí stejně. Zažili jste v minulosti nebo stále zažíváte posměch či ubližování v kolektivu? Nenacházíte zastání nebo se bojíte se svými zkušenostmi svěřit? I proto je tady psychoterapie. Aby vám nabídla bezpečné místo, kde můžete o svém utrpení mluvit.
Šikana je fyzické či psychické omezování, které druhé osobě působí utrpení a staví ji do podřazené pozice. Agresor vystupuje z pozice moci a oběť se bojí následků případného odporu. Se šikanou se setkáváme mimo školu i v kroužcích, v zaměstnání, v rodině i v jiných typech kolektivů. Projevy jsou různé, od nadávek a naschválů až po kradení věcí a bití.
V pracovním kolektivu nám například mohou znepříjemňovat život jak kolegové (mobbing), tak nadřízení (bossing). Omezování může mít různé motivy, např. sexuální, rasové, kariérní apod. O čem se mluví již podstatně méně je šikana podřízených směrem k nadřízenému, tzv. staffing, která není o nic méně závažná.
Šikana v jakémkoliv věku a jakékoliv podobě je nepřípustná, protože má pro oběť velké následky. Vyplatí se o ní tedy co nejdříve někomu říci, svěřit se a naplánovat následující kroky. Rozhodně není řešení šikanu tzv. „přetrpět“. V kolektivech trávíme velkou část života a mělo by nám v nich být dobře.
S nástupem moderních technologií, chatu a sociálních sítí se objevuje i tzv. kyberšikana. Jedná se o omezování na internetu, zejména psychické, s obrovskými následky pro oběť, ale potažmo i pro agresora. Jde o konverzace, hovory, fotografie, videa apod. Elektronické výstupy zůstávají v hlubinách internetu a mohou být dál šířeny.
Psychoterapie může být vhodným nestranným pomocníkem, pokud jste šikanu zažili nebo právě zažíváte. Může pomoci zmírnit její dopady na současný život nebo se zorientovat v tom, jak se jí dá bránit. U šikany je častý strach z důsledků toho, když „něco řeknu“. Online terapie proto může být vhodné anonymní prostředí, kam se můžete obrátit.
„Na pracovišti jsem zažil šikanu celkem třikrát. Náhoda? Zpětně vidím, že od terapie jsem čekal hlavně pochopení a ujištění, že to není moje vina. Zkrátka už těch pochybností, které jsem o sobě měl, bylo až moc. Přátelům ani rodině jsem neřekl nic, styděl jsem se. Můj terapeut byl jediný, komu jsem se dokázal svěřit. Pomohl mi unést pocit zoufalství a hlavně konstruktivně celou situaci řešit. Z práce jsem nakonec odešel a přechodně pracoval z domova. Co bylo ale důležitější – vymanit se z role oběti, ve které jsem žil, aniž bych si to uvědomil. Do práce dnes chodím rád. A věřím, že to tak bude už napořád.“