Pohyb je přirozenou součástí života. Pohyb je radost. Život sám je pohybem. Jako dětem nám otevíral svět, přiváděl k poznání a emočním prožitkům. Pohybem jsme vyrostli, v pohybu žijeme.
Právě probíhají jedny z nejstarších oslav pohybu. Ti, kteří se jich už po tisíciletí účastní, povýšili pohyb na sport a kulturní zážitek. Stal se jejich životním stylem a profesí. Proto jsem se v tomto článku rozhodla vzdát jim hold a upozornit jak na to, čím nás mohou sportovci inspirovat, ale také na nástrahy vrcholových sportů.
Sportovci, ať už profesionální či amatérští, se jeví jako silní nejen fyzicky, ale i psychicky. Součástí jejich každodenního tréninku je kromě budování fyzické zdatnosti také pěstování psychické odolnosti, nezdolného ducha, koncentrace, umění vnímat přítomný okamžik a překračování komfortní zóny. Všechny tyto dovednosti se v menší míře hodí i v životě každého z nás.
Psychická odolnost se zvyšuje už samotným tréninkem a bolestí, která s ním souvisí. Každý sportovec zná ze své zkušenosti, že bolest patří do života, nejen toho sportovního. Dokonce si ji sám navozuje, což v nesportovcích často vzbuzuje nepochopení. Samozřejmě ji má pod kontrolou, dávkuje si ji a ví, že je časově ohraničená. S bolestí roste jeho síla a výkon. Skrze bolest, stejně jako slast, zřetelně vnímáme svou tělesnost.
Překračování komfortní zóny pomáhá rozvíjet talent a vede sportovce k hranicím, kde se setkává se sebou samým. Přivádí ho k autentickému poznání, které v bezpečí komfortu lze jen stěží zažít. Ne nadarmo se říká, že život začíná za hranicí komfortní zóny. Právě tam jsme nuceni reagovat na nové výzvy. Tím se dostáváme do situací, se kterými jsme se dosud nesetkali. A díky objevování nových zkušeností a překvapování sebe sama je život pestřejší.
I pro nesportovce je tedy dobré uvědomit si, že nepohodlí, které je součástí tréninku sportovců, nemusí být vždy špatná věc. Zvyšuje totiž naši fyzickou odolnost a posiluje imunitu. Každodenní komfort, který často považujeme za samozřejmost, tím také nabývá nového rozměru, a můžeme si ho více vážit.
Trénink soustředění je potřebný nejen pro samotný výkon, ale též k uvědomění, že se sportovec nachází na nebezpečné hranici, kde nesmí udělat chybu. Jinak zaplatí svým zdravím nebo ohrozí druhé. Soustředění pomáhá napojit se na svou tělesnost, fyzické zdroje a rozvrhnout si vědomě síly. Dostává sportovce do maximálního kontaktu se sebou samým a bezpečně jej odvádí od stresových reakcí, které by mu jinak ubraly na výkonu.
Být v přítomnosti znamená, že si člověk uvědomuje, co zrovna cítí, dělá a potřebuje, aby dosáhl nejlepšího výkonu. Přítomnost, ve které se nachází, dostane úplně jiný rozměr, než kdyby myslel na to, co bude zítra nebo bylo včera. Prožije ji naplno a vědomě. Díky tomu utkví v jeho vzpomínkách. Stane se bohatou zkušeností, ze které dále čerpá. Být v přítomném okamžiku nejde neustále, protože nás často přepadají myšlenky na budoucnost a minulost. Ale podle zen buddhistů pouze ten, kdo dokáže být v přítomném okamžiku, může být doopravdy šťastný.
Pro nesportovce je trénink koncentrace a setrvání v přítomnosti také velmi důležitý, například při práci, kdy toho díky soustředění zvládneme více za kratší čas. Zkoncentrovat se můžeme například díky dechovým cvičením nebo meditací a izolováním se od faktorů, které nás rozptylují – nejen fyzicky, ale i mentálně.
Vždy je důležitá motivace. Proč člověk dobrovolně podstupuje něco náročného, někdy i nebezpečného? Ideálně proto, že ho to baví! Prvotní motivací, o kterou se sportovec může v těžkých situacích opřít, je radost ze samotného pohybu. Další z motivací je výhra či dobré umístění. Avšak ta může často zklamat – nelze ovlivnit výkon soupeřů ani okolnosti, včetně štěstí.
Pro rekreační sportovce je to dobrá zpráva – díky tomu, že mohou sportovat kdykoli sami chtějí, mají větší šanci, že pohyb zůstane zábavou. Motivací vrcholových sportovců se může časem stát také potřeba vydělat si na živobytí, a kvůli tomu mohou chvílemi zapomínat na radost, kterou jim pohyb přináší.
Sport, ať už týmový nebo individuální, vytváří přátelství, upevňuje vztahy a zlepšuje naše sociální dovednosti. Ve sportu jsou si všichni rovni, bez ohledu na rasu či politické a náboženské vyznání. Ti “praví” sportovci by měli být čestní, dodržovat pravidla a čistotu sportu bez dopingu.
Často slýchám, že sport je nejlepší terapie. Z výše uvedeného by se takový závěr nabízel. Děje se však nezřídka, že se stane náhradním řešením nebo zaplní prostor jiných oblastí života, ať už vědomě nebo ne. Je proto dobré mít se na pozoru, když se sport, výkon nebo tělesná dokonalost stanou hlavním nebo jediným zájmem. Sport se pak stává závislostí, ve které se můžeme utopit, stejně jako v lahvi alkoholu.
Přestože nám pohyb zdůrazňuje naše prožitky a přivádí nás k sobě samým, je neméně důležité své pocity verbalizovat a porozumět procesům, které se v nás probouzejí. Hledat v sobě odpovědi a další otázky. Proto terapii nebo koučování dnes využívá mnoho vrcholových sportovců, a to nejen kvůli lepším sportovním výsledkům, ale též jako součást péče o duševní zdraví.
Pokud by vás zajímalo, kde si můžete sportem zpestřit život, můžeme doporučit seznam sportovišť na Firmy.cz.