
Máte pocit, že u vás nějak vázne komunikace? Jako byste snad při hádce mluvili každý jiným jazykem. Jeden z vás se možná i urazí a nastane tichá domácnost. Konflikt nakonec vyšumí, ale vy víte, že se zase vrátí v plné síle…
Nebo spolu možná vycházíte dobře, ale už si ani nevzpomínáte, kdy jste mezi vším tím „co bude k večeři“ měli naposledy hlubší rozhovor. Jako byste žili spíš vedle sebe než spolu.
Zní to povědomě? Pak je moc dobře, že jste tady – dá se na tom totiž pracovat. Pojďte se podívat na rady psychoterapeutů, jak můžete komunikaci zlepšit a cítit se ve vztahu lépe.
Může se zdát, že když se dva milují, všechno ostatní nějak vyplyne. Pravdou ale je, že bez zdravé komunikace nemusí vydržet ani ta největší láska.
Ne proto, že bychom se museli neustále bavit o všem. Ale proto, že bez komunikace se ze vztahu pomalu vytrácí porozumění, pocit bezpečí a jistota, že jsme pro toho druhého důležití. Začneme si věci vykládat po svém, domýšlet si úmysly a reagovat spíš na své obavy než na to, co ten druhý skutečně říká nebo cítí.
Právě proto je komunikace jedním z nejdůležitějších pilířů zdravého vztahu. Díky ní dokážeme:
I když je láska klíčová, každý zůstáváme samostatnou osobností s jiným vnitřním světem. To, co jeden přejde pokrčením ramen, může druhému zařídit bezesnou noc. Ne proto, že by byl „přecitlivělý“, ale proto, že má jiné zkušenosti, potřeby a hranice.
A právě tehdy vznikají nedorozumění. Ne ze zlého úmyslu, ale z rozdílných pohledů na svět, o kterých spolu nemluvíme.

Může to začít nenápadně. Sem tam vás něco rozzlobí nebo zklame, ale vy to skousnete, aby nevzniklo dusno. Jindy se s něčím nesvěříte, protože máte pocit, že by vás druhý nepochopil nebo soudil. A tak mlčíte.
Jenže nevyřčené emoce a potřeby se časem hromadí. A i když se dlouho tváří nenápadně, jednou se ozvou. Někdy v podobě výbuchu, jindy jako tiché odcizení.
Hádky pak vznikají znovu a znovu kvůli maličkostem. Cítíte se nepochopení, frustrovaní nebo osamělí, i když nejste sami. A jeden druhému se začnete pomalu vzdalovat.
Není náhoda, že až 65 % vztahů končí právě kvůli nedostatečné komunikaci. Zároveň je to jedno z nejčastějších témat, se kterými lidé přicházejí na terapii. To ve své praxi vidí i párová psychotaerapeutka Jana Dvořáková:
Prvním krokem ke zdravější partnerské komunikaci je všimnout si vzorců, které ji dlouhodobě narušují.
Americký psycholog John Gottman je rozdělil do čtyř hlavních skupin, které výstižně pojmenoval jako čtyři jezdce apokalypsy. Pokud se v některém z nich poznáte, neberte to jako selhání. Uvědomění je ten nejdůležitější první krok, od kterého se dá začít něco měnit.
Nejde o jakoukoli kritiku obecně, ale o takovou, která je mířená na partnerovu osobnost. Místo toho, co se skutečně stalo, řešíte, jaký ten druhý je.
Stížnosti jsou v pořádku, patří ke zdravé komunikaci. Můžete říct třeba „Vadí mi, že jsi nevyklidil/a tu myčku, jak jsme se domluvili.“ Chybou ale je, když se z jedné situace stane hodnocení celé osobnosti: „Ty nikdy nemyslíš na ostatní, jsi hrozný sobec. Nikdy doma nic neuděláš, s tebou se nedá normálně fungovat.“
Taková kritika druhého rychle dostane do obrany. Místo aby slyšel, co vás trápí, slyší, že je špatný. A v tu chvíli už nejde o řešení problému, ale o to se ubránit.
Zatímco kritika napadá partnerovu osobnost, pohrdání jde ještě dál. Útočí přímo na jeho důstojnost a dává najevo „jsem lepší než ty“. Často jde o posměšky, ironie, sarkasmy, vulgarismy nebo imitace partnera. A podle psychologů je to nejničivější komunikační vzorec ve vztazích vůbec.
Pohrdání může vypadat třeba takto: „Takže tobě není dobře? No jasně, ty jsi hrozný chudáček, viď? Celý den hrozně dřeš, to sezení u počítače je totiž strašně náročný.“
Taková slova nebolí jen v danou chvíli. Člověk, který jim čelí, se přestává cítit v bezpečí a respektovaný. A bez respektu se blízkost udržuje jen velmi těžko.

Obrana často přichází jako reakce na kritiku. Snažíme se ochránit před pocitem viny, obhájit se a ukázat, že „to přece nebylo tak hrozné“. Tahle obrana má ale často spíše opačný efekt: druhý se necítí vyslyšený a pochopený a konflikt se může ještě více vyhrotit.
Jeden z partnerů se třeba zeptá: „Proč jsi mi dneska neodepsal/a na zprávu?“ A druhý odpoví defenzivně: „No promiň, ale celý den jsem se nezastavil/a. Vždyť se nic tak hrozného nestalo. Ty taky často neodepisuješ, tak z toho nedělej drama.“
Místo reakce na to, co ten druhý cítí, se rozhovor stočí k obhajování, zlehčování nebo protiútoku.
Co je teda zdravější alternativou? Uznat svou část odpovědnosti a dát najevo pochopení. Třeba takto: „Promiň, úplně mi to vypadlo. Mrzí mě, že ses kvůli tomu cítil/a přehlíženě. Příště se ozvu dřív.“ Neznamená to přiznat vinu za všechno. Znamená to dát druhému najevo, že jeho prožívání berete vážně.
Někdy se stane, že je jeden z vás rozhovorem natolik zahlcený, že se stáhne a úplně přestane komunikovat. Může mlčet, odpovídat jednoslovně, ignorovat druhého, předstírat práci nebo zkrátka odejít z místnosti.
Na první pohled to může působit jako nezájem nebo trestání mlčením. Ve skutečnosti ale často jde o obrannou reakci těla, které už nezvládá další tlak. Emoce jsou příliš silné a člověk se odpojí, aby je vůbec ustál.
Pokud na sobě v konfliktu začnete pozorovat, že se „vypínáte“, zkuste si dát vědomou pauzu. Ale pojmenovat ji. Třeba takto: „Teď jsem hodně rozhozený/á a potřebuju se uklidnit. Můžeme se k tomu vrátit za chvíli?“
Je důležité dát druhému najevo, že se komunikaci nevyhýbáte, jen si berete prostor, abyste se mohli vrátit klidnější.
Když se v půlce hádky nebo i obyčejného rozhovoru druhý odmlčí, může to být ohromně frustrující a náročné. Možná vás přepadne úzkost, hlavou se vám honí myšlenky jako „Co jsem udělal/a špatně?“ nebo vás to naopak ještě víc rozčílí. Co v tu chvíli udělat?

Krátká pauza na uklidnění může být zdravá a někdy dokonce nutná. Pomáhá emocím opadnout a dává oběma prostor nadechnout se dřív, než řeknou něco, co by je později mrzelo.
Dlouhodobé mlčení ale vztah více zraňuje než chrání. Ignorace vyvolává nejistotu, úzkost a pocit odmítnutí, a často bolí víc než otevřená hádka. Začínáme si klást otázky jako: „Co jsem udělal/a špatně?“, „Mám se omluvit?“, „Ještě mu/jí na mně záleží?“ A čím déle mlčení trvá, tím víc se tyto obavy prohlubují.
Jak tichou domácnost prolomit? Zkuste začít klidně a bez obviňování. Dejte najevo, že vás ticho trápí, chybí vám kontakt a stojíte o rozhovor. Můžete říct například: „Mrzí mě, jak jsme se včera pohádali. Chtěl/a bych si o tom ještě promluvit.“
Tichá domácnost nemusí vždy znamenat jen to, že partner/ka potřebuje chvíli pro sebe. Někdy může být formou trestu a manipulace.
Zpozornět byste měli ve chvíli, kdy:
Žít v takovém vztahu může být velmi vyčerpávající a zraňující. Pokud máte pocit, že vás mlčení dlouhodobě znejisťuje nebo nutí potlačovat vlastní potřeby, nemávejte nad tím rukou. Přečtěte si náš článek, jak poznat toxický vztah nebo si o tom popovídejte s terapeutem.

Konflikty jsou nepříjemné, ale patří ke každému vztahu. Je velmi nepravděpodobné, že by se dva lidé, kteří spolu tráví hodně času, shodli úplně na všem. Nemyslíte?
Věta „My máme dokonalý vztah, vůbec se nehádáme.“ za sebou často skrývá nevyřčené emoce a potřeby. A ty se postupně hromadí.
Konflikty samy o sobě nejsou problém. Problém je způsob, jakým je vedeme. Pojďte se podívat na praktické rady našich psychoterapeutů, jak se zdravě hádat a zlepšit celkovou komunikaci ve vztahu.
Komunikace není jen o slovech. Je hlavně o aktivním naslouchání. To neznamená jen, že druhého necháme domluvit. Znamená to snažit se opravdu pochopit, co nám říká a jak se cítí. Aniž bychom si mezitím už v hlavě připravovali odpověď. Už jen to, že se druhý cítí vyslyšený, dokáže vztah pořádně posunout.
Snažte se vyhnout větám, které začínají „ty nikdy“ nebo „ty vždycky“. Často znějí jako obvinění, i když to tak ani nemyslíte. Když mluvíme za sebe, dáváme druhému menší důvod se bránit a taky máme větší šanci, že nás opravdu vyslyší a pochopí.
Místo „Ty pořád jen hledíš do telefonu a nemluvíš se mnou.“ zkuste radši: „Je mi líto, že spolu netrávíme moc času. Občas mám pocit, že telefon je pro tebe důležitější. Můžeme si o tom promluvit?”
Když se soustředíme na to, kdo za co může, většinou se ještě více zakopeme na svých pozicích. Místo otázky „kdo to pokazil“ zkuste hledat spíš odpověď na „co s tím uděláme příště jinak“. Přesun od obviňování k řešení vám dodá pocit, že jste v tom spolu – ne proti sobě.
Ne každé téma je dobré otevírat ve chvíli, kdy je jeden z vás hladový nebo už jednou nohou v posteli. Najděte si chvilku, kdy jste oba připraveni mluvit, a zkuste tam opravdu být jeden pro druhého – odložte mobil, dívejte se jeden druhému do očí, naslouchejte si.

Ve vypjatých chvílích máme tendenci si říkat: „On/a to určitě dělá schválně.“ Často to ale není pravda. Zkuste vycházet z toho, že partner/ka není váš nepřítel a nesnaží se vám ublížit. Má jen jiný pohled na věc. I tahle drobná změna perspektivy dokáže komunikaci pořádně zklidnit.
Často se stává, že reagujeme spíš na to, co si myslíme, že druhý řekl – ne na to, co skutečně říká a jak to myslí. Snadno pak vznikají zbytečná nedorozumění. Zkuste se v průběhu rozhovoru doptávat. Například: „Jak jsi to myslel/a?“ nebo „Jestli ti dobře rozumím, vadilo ti hlavně…“
V hádce je snadné sklouznout od jednoho problému k deseti dalším. Když ale do rozhovoru začnete tahat staré křivdy a dávno uzavřené situace, konflikt se rychle zamotá a řešení se vzdaluje.
Zkuste se držet toho, co se děje tady a teď. Řešit jednu konkrétní věc je mnohem snazší (a spravedlivější) než otevírat celý seznam minulých výčitek.
Ve chvíli, kdy máte pocit, že už z vás mluví spíše emoce, je v pořádku dát si pauzu. Ne proto, abyste se problému vyhnuli, ale abyste předešli zbytečným zraněním. Důležité je pauzu pojmenovat a dát najevo, že se k tématu chcete vrátit. Krátký odstup vám pomůže uklidnit emoce a otevřít prostor pro klidnější a smysluplnější rozhovor.

Někdy problém není v tom, že spolu neumíme mluvit, ale v tom, že hledáme shodu tam, kde je potřeba spíš porozumění. Mnoho konfliktů totiž nemá jedno „správné“ řešení. Každý z nás do nich vstupuje s jinými potřebami, obavami nebo hodnotami – a ty se ne vždy potkají (což je v pořádku).
V takové chvíli pomáhá na chvíli ustoupit od otázky „kdo má pravdu“ a podívat se pod povrch. Často se totiž nehádáme jen o konkrétním rozhodnutí, ale o tom, co pro nás představuje.
U tématu stěhování může jeden z vás cítit hlavně potřebu stability a jistoty, zatímco druhý touží po změně a růstu. Dokud tyto potřeby zůstávají nepojmenované, můžete se točit v kruhu. Když je ale vytáhnete na povrch a vzájemně se vyslyšíte, může se otevřít prostor pro řešení, které dává smysl oběma.
Možná jste k žádnému řešení nedošli a hádka se vám trochu vymkla. I tak je usmíření pro vztah ohromně důležité. Neznamená to změnit názor nebo uznat vinu. Znamená to dát druhému najevo, že je pro vás důležitější než samotný konflikt. A že vám záleží víc na něm než na tom mít pravdu.
Začít konverzaci po hádce nemusí být složité. Někdy stačí jednoduchá věta jako: „Mrzí mě, jak jsme se včera pohádali.“ nebo „Chtěl/a bych si o tom znovu promluvit, až budeme klidnější.“
Právě první krok bývá nejtěžší, ale často přinese největší úlevu. Pomáhá do vztahu vrátit pocit blízkosti a bezpečí.
Váš protějšek za sebou práskl dveřmi s pocitem, že právě on má pravdu a vy byste se měli omluvit. Co teď?
Pokud ani tak partner/ka nechce komunikovat, používá mlčení jako trest a tichá domácnost už trvá dlouho, nenechávejte problém vyšumět. Jak už jsme zmínili výše, může jít o formu manipulace a takové zacházení si nikdo nezaslouží. Můžete si o tom promluvit na terapii nebo zkusit navrhnout párovou terapii společně pro vás oba.

Možná se snažíte komunikovat otevřeně a s respektem, ale přesto máte pocit, že si s partnerem povídáte méně, než byste potřebovali. Odpovídá stručně, do hlubších témat se mu nechce nebo se jim úplně vyhýbá. Co s tím?
Neochota mluvit nemusí nutně znamenat nezájem. Někdy za ní stojí introverze, jindy zkušenost z dětství, kdy nebylo bezpečné mluvit o emocích, nebo jednoduše fakt, že byl druhý zvyklý problémy spíš přecházet než řešit.
Jak to teda udělat, aby se druhý otevřel a dostali jste se hlouběji?
Nemusíte na to být s partnerem sami. Pokud se vám komunikace nějak nedaří, není všem společným dnům konec. Terapeut vám pomůže najít společnou řeč, prohloubit vaši komunikaci a hledat řešení, která vám možná unikla.
V Hedepy, mezi více než 160 ověřenými psychoterapeuty, určitě najdete toho pravého. Abychom vám to usnadnili, doporučíme vám nejvhodnějšího terapeuta na základě 5minutového testu. Své první sezení můžete mít už za pár dní.


